Vtipy

Popelce je nyní 95 let. Poté, co prožila život s nyní už nebožtíkem princem, sedí dnes na terase, v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem. Jednoho slunného odpoledne se před ní z ničeho nic objeví pohádková babička.

Popelka se podiví:
„Babičko, co Ty tu děláš po všech těch letech?“

Babička odpoví:
„Popelko, od doby, co jsem Tě viděla naposledy, jsi vedla příkladný život. A já bych Ti za to dnes chtěla splnit tři přání.“

Popelka byla překvapená. Zamyslela se a povídá:
„Víš, babičko, princ byl skvělý člověk, ale mizerný investor. Dnes tu žiji z ruky do úst z mizerného důchodu. Pomohlo by mi, kdybys mě učinila bohatou.“

V tu ránu se její houpací křeslo proměnilo ve zlato. Popelka ani nedýchá a děkuje babičce.

Babička odpoví:
„To je maličkost, jaké je Tvé druhé přání?“

Popelka se podívá na své křehké tělo a říká:
„Přála bych si být zase mladá, krásná a plná energie, jako jsem bývala.“

Přání se v mžiku stane realitou. Popelka je zase krásná a v těle cítí příjemné mrazení, jaké již po léta nepocítila.

Babička se zeptá ještě jednou:
„Máš poslední přání, co by to mělo být?“

Popelka pohlédne na vyděšeného kocoura v rohu a praví:
„Nemohla bys proměnit Boba v pohledného muže?“

Jako zázrakem se Bob protáhne a stojí před ní tak krásný muž, jakého ještě svět neviděl. Babička pogratuluje Popelce, popřeje jí šťastný nový život a zmizí stejně náhle, jak se objevila.

Bob a Popelka se po sobě chvíli toužebně dívají. Popelka beze slov zírá na nejkrásnějšího muže jakého kdy spatřila.

Tu se k ní Bob přiblíží a vezme ji do svých silných paží. Přitáhne si ji k sobě a ona cítí ve vlasech jeho horký dech, když Bob šeptá:
„Vsadím se, že teď lituješ toho, že jsi mě nechala vykastrovat.“

Dostane se Pražák do Brna, najme si průvodce a nechá si ukazovat město, které zná jen z knih. Pořád je nějaký nespokojený a když projíždí přes Černovice, nedá mu to a říká svému průvodci:
„Hele, koukej, máte tu všechno hrozně malé. Například tato budova by byla u nás v Praze alespoň třikrát větší!“

„Tak to vám věřím, to je totiž blázinec!“

Plave si tak jednou Franta v moři a najednou slyší:
„Franto, sundej si plavky!“

Franta se otočí, rozhlíží se, ale nikoho nevidí. Tak plave dál. Za chvíli zase slyší:
„Franto, sundej si plavky!“

Franta se opět rozhlíží. Když nikoho nevidí plave dál. Po chvíli zase uslyší:
„Franto, sundej si ty plavky!“

Franta se opět rozhlíží a když ani teď nikoho nevidí, zeptá se:
„Kdo to na mne pořád volá?“

„To jsem já, teplý golfský proud.“

Sedí vrána na větvi. Přijde k ní zajíc a ptá se:
„Co tam děláš?“

Vrána odpoví:
„Vidíš, machruju.“

„A můžu machrovat s tebou?“ ptá se zajíc.
„Tak pojď“ odpoví vrána a zajíc vyleze na větev. Za chvíli přijde liška a ptá se:
„Co tam děláte?“

„Machrujeme, to snad vidíš, ne?“ říkají vrána a zajíc.

„A můžu machrovat s vámi?“ ptá se liška.

„Tak pojď k nám“ a liška si také vyleze na větev. Za chvíli přijde medvěd a ptá se, co tam dělají.

„Machrujeme, machrujeme!“ odpoví zvířata.

„A můžu machrovat s vámi?“ ptá se medvěd.

„Můžeš.“

Medvěd vyleze na větev, ta pod jeho váhou praskne a všichni se řítí dolů. Vrána zamává křídly a za padajícími zvířaty zařve:
„Co machrujete, když neumíte lítat?“

„Modlíte se doma před jídlem?“

„Ne, proč? Moje žena vaří výborně!“

O´Brien žil na venkově sám, jen se svým psem. Ten mu však jednoho dne pošel. O´Brien se vydal na farnost za knězem:
„Otče, pošel mi pes, bytost, která mi byla nejbližší. Bylo by možno za ubohé stvoření odsloužit mši?“

Kněz byl laskavý, leč neoblomný:
„Obávám se, že to nejde. Nemůžeme sloužit mše za zvířata. Ale, jestli mohu poradit, dole v údolí je jakási podivná církev. Nikdo pořádně neví, v co věří a co vyznávají. Třeba by mohli něco udělat pro to ubohé stvoření.“

O'Brien se zaradoval. Ještě se na odchodu zeptal:
„Myslíte, otče, že tisíc dolarů bude na ten obřad stačit?“

Kněz ho rychle vtáhl zpátky na faru:
„Matko sedmibolestná, člověče zlatý! Proč jste neřekl hned, že ten pes byl katolík?“

Nad městem letí Superman a vidí na střeše Kočičí ženu. Leží na zádech, nohy od sebe a roztouženě vzdychá. Pomyslí si:
„Když jí to super rychle udělám a super rychle odletím, tak si ničeho nevšimne a oba budeme spokojení.“

A tak jí to super rychle udělá a odletí.

Po chvilce Kočičí žena povídá:
„Co to bylo? Neviditelný muži?“

„Nevím,“ odpoví Neviditelný muž, ale děsně mě z toho bolí prdel.

Přijde do baru chlap, pravou ruku kolem krásné blondýnky, levou kolem krásné černovlásky a na hlavě mu sedí havran. Objedná dva malé rumy a jeden velký. Dívenky si dají prcky, havran velkého frťana.

Když se to opakuje potřetí, barman se ptá:
„Proč dáváte dámám malé frťánky a havranovi velkého?“

Chlápek smutně nato:
„Potkal jsem kouzelného dědečka. Pomohl jsem mu a za odměnu jsem si mohl něco přát. Tak jsem si přál krásnou blondýnku, krásnou černovlásku a pořádného ptáka, který něco vydrží.“

Karkulka jde lesem, vyskočí na ní z křoví vlk, přetáhne jí sukni přes hlavu a zezadu ji obdělává.

Karkulka se ptá:
„Co to vlku děláš?“

„Žeru Tě.“

„Tak mě žer pomalu. Mě se to líbí!“

Generál se svými vojáky dobyl velké město. Nechá si je nastoupit a rozkazuje:
„Vojáci, právě jsme dobyli město. Takže ženy zabít a muže znásilnit.“

V řadách vojáků se tvoří velký chaos. Až jeden vystoupí z řady a směle se zeptá:
„Ale pane generále, nemělo by to být obráceně?“

Vtom ho zezadu nakopne jeden z vojáků a pěkně přihřátým hlasem mu povídá:
„Drž hubu, rozkaz je rozkaz!“