Vtipy: Pohádky

Sněhurka přijde do opuštěné chaloupky a tam vidí sedm mističek s kaší. Postupně všechny ochutná a až tu sedmou sní. Přijde do ložnice, všechny postýlky vyzkouší a až v sedmé usne.

Zanedlouho přijdou trpaslíci. První řekne:
„Někdo ochutnával moji kaši.“

„Moji taky,“ řekne další.

„A moji někdo snědl“, řekne sedmý.

Přijdou do ložnice a první řekne:
„Někdo ležel v mé postýlce.“

„V mé taky,“ řeknou ostatní trpaslíci.

Jenom sedmý říká:
„Tak kluci, zhasnout a jde se spát.“

Jednoho dne šel muž po silnici, když na něj zavolala žába:
„Když mě políbíš, proměním se v krásnou princeznu.“

Muž se sehnul, sebral žábu a strčil ji do kapsy.

Žába znovu promluvila:
„Když mě políbíš, proměním se zpět v krásnou princeznu a zůstanu s tebou celý týden.“

Muž vyndal žábu z kapsy, usmál se na ni a zase ji tam vrátil.

Žába znovu vykřikla:
„Když mě políbíš a proměníš mě zpět v princeznu, zůstanu s tebou celý týden a udělám cokoliv, co si budeš přát.“

Muž opět vytáhl žábu z kapsy, usmál se na ni a vrátil ji zpět.

Nakonec se žába zeptala:
„Co je s tebou? Řekla jsem ti, že jsem krásná princezna a že s tebou zůstanu celý týden a udělám cokoliv, co chceš. Proč mě nechceš políbit?“

Muž odpověděl:
„Podívej, jsem vědec. Nemám čas na přítelkyni, ale mluvící žába? To je boží!“

Na gymplu se spolu baví Sněhurka a čarodějnice, kam půjdou na vysokou školu.

Sněhurka povídá:
„Já půjdu na ekonomku. Nebudu tam sice nejhezčí, ale budu nejchytřejší.“

Čarodějnice povídá:
„Já půjdu na strojárnu. Nebudu tam sice nejchytřejší, ale budu nejhezčí.“

Strmá skála nad bezednou propastí. Ze skály roste vodorovná větev. Větve se jednou rukou drží stařík, ve druhé ruce před sebou drží knihu a čte si. Nahoře vykoukne přes okraj propasti mladík a volá dolů:
„Dědečku, slyšel jsem, že prý ovládáte nadpřirozené schopnosti?“

Stařík se pustí větve, nasliní prst, obrátí stránku, rukou opět chytí větev a znechuceně odpoví: „Nesmysl.“

Žila, byla v jedné zemi krásná, chytrá a emancipovaná princezna. Když jednou seděla ve své nádherné zahradě na břehu potoka a zabývala se feministickými meditacemi, vyskočila z potoka žába a řekla jí:
„Jsem princ zakletý zlým čarodějem. Stačil by jediný tvůj polibek, abych znovu proměnil v pohledného, urostlého a elegantního muže. Pak se můžeme vzít a žít šťastně na tvém zámku s mou matkou. Budeš mě moci milovat, připravovat moje jídlo, prát moje košile a rodit moje děti. Budeme velmi šťastní.“

Tentýž večer si princezna při vychutnávání lehce osmahnutých žabích stehýnek ve vinné omáčce pomyslela:
„Tos uhod, blbečku...“

Hloupý Honza jde s ranečkem buchet do světa. Cestou u studny potká starou babku. Babka má hlad, cítí buchty v ranečku a proto hned začne Honzu přemlouvat:
„Synáčku, já jsem kouzelná babička a když mi dáš najíst, tak ti splním tři přání.“

Honza kývne a řekne:
„Dobrá babičko, dám ti jednu buchtu, ale musíš vypít jedno vědro vody.“

Babce chtivě zasvítí oči, vytáhne ze studny vědro s vodou a na jeden zátah ho vypije.

Honza na to:
„Víš, co, babičko? Dám ti tři buchty, když ale vypiješ tři vědra vody.“

Babka skočí ke studni, třikrát vytáhne vědro s vodou a kopne ho do sebe.

Jenže Honza má ještě lepší návrh:
„Dám ti celý ranec buchet, když vypiješ pět věder vody.“

Babka nemešká a pět věder do sebe nalije. Funí jako lokomotiva, břicho má jako těhotná klisna, devět věder vody je přeci jen devět věder vody, a dožaduje se na Honzovi rance buchet.

Honza na to:
„Houby hlad! Žízeň jsi měla!“

Co zbyde ze Sněhurky, když si sáhne na vysoké napětí?

???

Popelka.

Princ Bajaja se ztratí v lese a vidí před sebou chaloupku. Zabouchá na dveře, otevře mu stará hnusná ježibaba a říká:
„Nazdar debile!“

„To bude asi nějaký omyl. Já jsem princ Bajaja, ztratil jsem se v lese a potřeboval bych u Vás přespat.“

„Dobře, můžeš u nás přespat. Chceš spát se mnou, na lavici nebo s Mícou Fícou?“ ptá se ježibaba.

No, myslí si princ Bajaja, s babou spát nebudu a Míca Fíca bude asi ta hnusná kočka, co má na krku. A tak odpoví:
„Vyspím se na lavici.“

Ráno se probudí celý rozlámaný a jde se opláchnout ke studánce. Tam spatří dívku nesmírné krásy a ptá se jí:
„A kdo jsi Ty?“

„Já jsem Míca Fíca. A kdo jsi ty?“

„Já jsem debil!“

Popelce je nyní 95 let. Poté, co prožila život s nyní už nebožtíkem princem, sedí dnes na terase, v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem. Jednoho slunného odpoledne se před ní z ničeho nic objeví pohádková babička.

Popelka se podiví:
„Babičko, co Ty tu děláš po všech těch letech?“

Babička odpoví:
„Popelko, od doby, co jsem Tě viděla naposledy, jsi vedla příkladný život. A já bych Ti za to dnes chtěla splnit tři přání.“

Popelka byla překvapená. Zamyslela se a povídá:
„Víš, babičko, princ byl skvělý člověk, ale mizerný investor. Dnes tu žiji z ruky do úst z mizerného důchodu. Pomohlo by mi, kdybys mě učinila bohatou.“

V tu ránu se její houpací křeslo proměnilo ve zlato. Popelka ani nedýchá a děkuje babičce.

Babička odpoví:
„To je maličkost, jaké je Tvé druhé přání?“

Popelka se podívá na své křehké tělo a říká:
„Přála bych si být zase mladá, krásná a plná energie, jako jsem bývala.“

Přání se v mžiku stane realitou. Popelka je zase krásná a v těle cítí příjemné mrazení, jaké již po léta nepocítila.

Babička se zeptá ještě jednou:
„Máš poslední přání, co by to mělo být?“

Popelka pohlédne na vyděšeného kocoura v rohu a praví:
„Nemohla bys proměnit Boba v pohledného muže?“

Jako zázrakem se Bob protáhne a stojí před ní tak krásný muž, jakého ještě svět neviděl. Babička pogratuluje Popelce, popřeje jí šťastný nový život a zmizí stejně náhle, jak se objevila.

Bob a Popelka se po sobě chvíli toužebně dívají. Popelka beze slov zírá na nejkrásnějšího muže jakého kdy spatřila.

Tu se k ní Bob přiblíží a vezme ji do svých silných paží. Přitáhne si ji k sobě a ona cítí ve vlasech jeho horký dech, když Bob šeptá:
„Vsadím se, že teď lituješ toho, že jsi mě nechala vykastrovat.“

Karkulka jde lesem, vyskočí na ní z křoví vlk, přetáhne jí sukni přes hlavu a zezadu ji obdělává.

Karkulka se ptá:
„Co to vlku děláš?“

„Žeru Tě.“

„Tak mě žer pomalu. Mě se to líbí!“