Vtipy

Je zima a učitelka na základní škole pomáhá jednomu z žáků obout si boty na konci dne. Požádal ji o pomoc a ona brzy pochopila proč.

I když ona táhla a on tlačil, malé boty prostě nechtěly jít na nohy. Když konečně dostali druhou botu na místo, byla už celá zpocená. V tu chvíli klučina prohlásil:
„To nejsou moje boty.“

Učitelka zatnula zuby a potlačila nutkání říct:
„A proč jsi to neřekl hned?!“

Znovu se pustili do boje a snažili se mu boty stáhnout z nohou. Sotva se jim to podařilo, chlapec dodal:
„Jsou to boty mého bratra. Ale maminka mě dneska přinutila si je vzít.“

Učitelka nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat. S poslední špetkou trpělivosti a sil mu boty zase zpátky nasoukala. Když mu pomáhala do kabátu, zeptala se:
„A kde máš rukavice?“

Chlapec odpověděl:
„Strčil jsem si je do špiček bot.“

Advokát vdává dceru za mladého advokáta. Po obřadu přinese zeťi velký šanon a povídá:
„Tady je synu můj svatební dar, je to 10 let rozdělaný případ.“

Zeť asi za dva měsíce přijde za tchánem a povídá:
„Tatínku, tak ten případ od vás, jak jste s ním nemohl deset let hnout jsem již úspěšně vyřešil.“

Tchán se chytne za hlavu se slovy:
„Cos to provedl chlapče, vždyť z toho případu se dalo žít dalších deset let.“

Tři ženy, brunetka, černovláska a blondýnka, se chtějí dostat do nebe. Bůh jim praví:
„Do nebe vede 1000 schodů. Která z vás se zasměje mému vtipu, vrátím ji zpátky na zem.“

Všichni tři souhlasí s pravidly a vydají se nahoru. Na 158 schodu se zasměje vtipu brunetka. Bůh ji vrátí na zem.

Tak jdou černovláska s blondýnkou a na 601 schodu se zasměje vtipu černovláska. Bůh ji také musí vrátit zpátky na zem.

Blondýnka jde po schodech dál nahoru a na 999 schodu se zasměje. Bůh se jí ptá:
„Proč jsi se smála? Vždyť jsem žádný vtip neřekl.

A blondýnka odpoví:
„Já jsem teď pochopila ten první.“

Ptá se žena své kamarádky:
„Jak poznáš, kdy se máš dát do velkého prádla? Těm předpovědím počasí se moc věřit nedá.“

„Ty já ani neposlouchám, mám vlastní barometr.“

„Že jsem ho u vás nikdy neviděla ?“

„Ani jsi nemohla. Když můj starej ještě ráno spí, opatrně kouknu pod peřinu. Pokud mu leží nalevo, bude pršet, pokud napravo, bude pěkně svítit sluníčko.“

„A co když stojí?“

„Tak to na prádlo seru!“

V soudním procesu provádí vrahův obhájce křížový výslech patologa:
„Než jste podepsal úmrtní list, zkontroloval jste puls?“

„Ne.“

„Poslechl jste si, zda mu tluče srdce?“

„Ne.“

„Provedl jste zkoušku dechu?“

„Ne.“

„Takže, když jste podepsal úmrtní list, nebyl jste si jistý, zda je ten člověk mrtvý, že?“

„No, řeknu to takhle: Mozek toho chlapa jsem měl v piksle na stole. Ale je možné, že běhá někde venku a věnuje se právu.“

Americký voják sloužící se právě vrátil z několikatýdenního nasazení. Konečně dostal pár dní volna a jel vlakem do Londýna.

Vlak byl přeplněný, a tak prošel celou soupravu a hledal volné místo k sezení. Jediné volné sedadlo bylo vedle elegantně oblečené dámy středního věku, ale na něm se rozvaloval její malý pes.

Unavený voják se slušně zeptal:
„Promiňte, madam, mohu si sednout?“

Angličanka se na něj povýšeně podívala, povytáhla nos a odfrkla si:
„Vy Američané! Jste tak nezdvořilí. Nevidíte, že tam sedí moje malá Fifi?“

Voják si povzdechl a pokračoval dál hledat jiné místo, ale celý vlak byl obsazený. Po chvíli se znovu ocitl před tou samou dámou a jejím psem. Znovu tedy požádal:
„Prosím vás, paní, mohu si přisednout? Jsem opravdu unavený.“

Žena si ho přezíravě změřila, nakrčila nos a znechuceně pronesla:
„Vy Američané! Nejenže jste nezdvořilí, ale i arogantní. Představte si to!“

Voják už neřekl ani slovo. Sklonil se, popadl malého psa, otevřel okno a vyhodil ho ven. Pak se klidně posadil na uvolněné místo.

Žena se zděšeně rozkřičela, začala nadávat a požadovala, aby někdo vojáka potrestal.

V tu chvíli se z druhé strany uličky ozval distingovaný anglický gentleman:
„Víte, pane, vy Američané máte skutečně talent dělat všechno špatně. Držíte vidličku v nesprávné ruce, řídíte auta na špatné straně silnice. A teď jste, pane, vyhodil z okna špatnou čubku.“

Dva táborníci jdou lesem, když se najednou na mýtině, asi 15 metrů před nimi, objeví obrovský hnědý medvěd. Medvěd si jich všimne a začne se k nim blížit.

První chlapík okamžitě zahodí batoh, vytáhne tenisky a horečně si je začne obouvat. Druhý chlapík na něj nevěřícně kouká:
„Co to děláš? Tenisky ti přece nepomůžou utéct medvědovi!“

První se na něj podívá a s klidem odpoví:
„Já nepotřebuju utéct medvědovi. Já potřebuju utéct tobě.“

Malý chlapec vyšel pozdě v noci ze svého pokojíčku a plakal.

„Co se stalo?“ zeptala se ho matka.

„Je pravda, že lidé pocházejí z prachu, jak říkali v kostele?“ vzlykal.

„Svým způsobem ano,“ odpověděla matka.

„A když zemřou, zase se v prach obrátí?“

„Ano, je to tak.“

Chlapec se znovu rozplakal.

„No, tak pod mou postelí je někdo, kdo buď přichází, nebo odchází.“

Moje žena a já jsme nedávno navštívili aukční trh v Tralee a jednou z prvních expozic, u které jsme se zastavili, byli plemenní býci. Přišli jsme k první ohradě a na ní byl připevněný nápis:
„TENTO BÝK SE PÁŘIL 50× MINULÝ ROK.“

Moje žena mě hravě šťouchla do žeber, usmála se a řekla:
„Padesátkrát za rok, to je skoro jednou týdně.“

Šli jsme k druhé ohradě, kde byl nápis:
„TENTO BÝK SE PÁŘIL 150× MINULÝ ROK.“

Žena mě pořádně dloubla loktem a řekla:
„WOW! To je víc než dvakrát týdně! Mohl by ses od něj hodně naučit.“

Došli jsme ke třetí ohradě, kde byl nápis velkými písmeny:
„TENTO BÝK SE PÁŘIL 365× MINULÝ ROK!“

Moje žena se tak nadchla, že mi málem zlomila žebra, a říká:
„To je jednou denně! Opravdu by ses od něj měl něco přiučit.“

Podíval jsem se na ni a povídám:
„Jdi se ho zeptat, jestli to bylo pokaždé se stejnou krávou.“

Do profesorova kabinetu přišla na konci úředních hodin mladá slečna. Usedne naproti němu do židle, poodrhne si vlasy a povídá:
„Udělala bych cokoliv, abych tu zkoušku získala.“

Pak si upraví výstřih, nakloní se víc k profesorovi, hluboce se mu podívá do očí a říká:
„Myslím tím, že bych udělala úplně cokoliv.“

Profesor jí oplatí hluboký pohled a říká:
„Cokoliv?“

„Cokoliv.“ odpoví slečna.

Kantor jemným hlasem povídá:
„Cokoliv?“

„Cokoliv!“

Kantor zašeptá:
„A nemohla byste se to naučit?“