Co to je:

• 42 lidí, z toho 40 myslí na chlast a 2 na sex?
  Svatba.

• 42 lidí, z toho 42 myslí na chlast?
  Zlatá svatba.

• 42 lidí, z toho 42 myslí na sex?
  Podnikový večírek.

Generál přiběhne za jeho veličenstvem:
„Králi, hrad byl napaden!“

Král rozkáže:
„Okamžitě shromážděte vojsko!“

Za chvíli přiběhne generál znovu:
„Pane, vojsko je shromážděno. Co máme s těmi štěnicemi dělat?“

Ve školní jídelně si přisedl student k profesorovi a ten říká:
„Prase si nezaslouží, aby sedělo s labutí.“

Student se zvedl od stolu s odpovědí:
„Hmm, tak já letím.“

Čímž pana profesora namíchl a ten se rozhodl, že mu dá zabrat u zkoušek. Bohužel pro něj student na vše odpověděl naprosto bezchybně. Proto mu dává poslední otázku:
„Kdybyste si mohl vybrat ze dvou pytlů a v jednom bylo zlato, ve druhém rozum, který byste si vybral?“

Student po chvíli řekne, že by si vzal ten se zlatem. Profesor vítězoslavně praví:
„No vidíte, a já bych si vybral ten s tím rozumem.“

Student neváhá s odpovědí:
„Vzdyť jo, každý si vybere to, co mu chybí.“

Profesor už je tak vytočený, že do studentova indexu napíše BLBEC a pošle ho pryč. Student odchází, aniž by se podíval na své ohodnocení a po chvíli se vrátí s otázkou:
„Pane profesore, vy jste se mi tu sice podepsal, ale nenapsal jste tu žádnou známku.“

„Chci koupit tuto malbu,“ praví muž malíři.

„Dobře jste si vybral,“ povídá umělec.

„Na této malbě jsem strávil deset let svého života.“

„Deset let?“

„Ano. Dva dny malováním a zbytek prodejem.“

Leží dva kámoši ve stanu, a ten jeden povídá tomu druhému:
„Ty si ho honíš, že?“

„Jo, honím…“

„A nemůžeš se udělat, vid?“

„Ne.“

„No, tak si hoň svého.“

Po divokém mejdanu se chlap probudí vedle cizí ženy a ptá se jí:
„Proboha, kolik je ti let?“

„Přesně tolik, na kolik vypadám!“

„Nekecej, tak dlouho přece člověk nežije!“

Koná se pohřeb. Vdova a pozůstalí na spuštěnou rakev se slzami hází květiny. Jen tchýně do hrobu hodí něco, co s ránou narazí na víko. Ostatní se na ní divně podívají a ptají se, co to tam hodila.

„No kytky už neměli, tak jsem koupila bonboniéru!“

Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upoceni sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:
„Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“

Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu.

Potom se chlapeček podívá na boty a říká:
„To, ale nejsou moje botičky.“

Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala: „To jsi nevěděl dřív?“, tak s námahou zase botičky sundala.

Když byly boty dole, povídá chlapeček:
„To jsou botičky mého brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.“

Učitelka už nevěděla jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomohla do kabátu, tak se zeptala:
„Kde máš rukavičky?“

Chlapeček odvětí:
„Rukavičky mám nacpané v botičkách ... “

... soudní proces s učitelkou začne příští měsíc ...

Indiáni se přijdou za šamanem zeptat, jestli bude tuhá zima. Šaman rozhodí kamínky, podívá se na ně a řekne:
„Nevím. Velký Manitou mlčí. Ale pro jistotu štípejte dříví.“

Indiáni odejdou, štípají dříví, ale za týden se přijdou zeptat znova. Šaman tedy zase rozhodí kamínky a povídá:
„Nevím, Velký Manitou stále mlčí. Ale pro jistotu štípejte dříví.“

Indiáni zase odejdou a štípají dříví. Šamanovi už je to blbý a tak se jde zeptat na meteorologickou stanici, jaká ta zima bude. Tam mu odpoví:
„My nevíme, ale asi pořádně tuhá. Indiáni už čtrnáct dní štípou dříví.“