Radek zve přítele na silvestrovský večírek a vysvětluje:
„Dostaneš se k nám autobusem číslo 26, vystoupíš na předposlední stanici a já bydlím hned naproti, v čísle 28. Zazvoníš loktem u branky a jak se ozve bzučák, strčíš do branky kolenem a už jsi u mě!“

„Propána,“ žasne Martin, „a proč bych měl zvonit loktem a kolenem kopat do branky?“

„Propána,“ zhrozí se Radek, „a to by ses člověče, nestyděl přijít na silvestrovský večírek s prázdnýma rukama?“

Přijde kovboj do salonu a vidí, jak u jednoho stolu sedí pěkná ženská. Přemýšlí, jak by se s ni seznámil. Vytáhne bouchačku a všechny ostatní postřílí. Pak si přisedne k té ženě a povídá:
„A co vy tady slečno, tak sama .“

Klavírista byl najat, aby nahrál hudbu na pozadí k filmu. Když bylo natáčení dokončeno, zeptal se, kdy a kde si ho bude moct pustit. Producent se trochu provinile přiznal, že to je ve skutečnosti porno film a že vyjde za měsíc.

O měsíc později se hudebník vydal do porno kina, aby ho viděl. S límcem vytaženým nahoru a tmavými brýlemi si sedl do zadní řady vedle páru, který také vypadal, že se snaží zůstat inkognito.

Film byl ještě peprnější, než se tušil. Obsahoval skupinový sex, S/M a dokonce i psa.

Po chvíli se rozpačitý klavírista otočil k páru vedle sebe a řekl:
„Já jsem tady jen kvůli hudbě.“

„Jo?“ odpověděl muž. „My jsme tady jen kvůli našemu psovi.“

Dva nezkušení horolezci spadnou do rokle a jeden z nich říká:
„Kéž by tu byl Boryš! Ten by nám pomohl.“

A po chvíli zase. Takhle to říká celý den. Večer už tomu druhému došla trpělivost a ptá se:
„Co máš pořád s tím Boryšem?“

A první odpovídá:
„No, v naší hymně se přece zpívá: Boryš-umí-po-skalinách…“

V televizi se rozhodli, že natočí film o lidech co žijí v horách. Vydali se tedy do hor a našli tam baču. Požádali ho, aby jim popsal, jak vypadá jeden jeho obyčejný den.

„Tož, ráno vstanu. Vypiju flašu. Nasnídám se. Vypiju další flašu. Vyženu ovce na pastvu. Tam vypiju tak tři flaše.“

Vtom ho režisér zastaví:
„Podívejte, takhle by to nešlo. To my do televize nemůžeme dát, že vy takhle pořád chlastáte. Víte co? Radši místo toho říkejte, že čtete.“

„Tož dobře,“ na to bača. „Tož ráno vstanu. Přečtu si knihu. Nasnídám se. Přečtu si další knihu. Vyženu ovce na pastvu. Tam přečtu tak tři knihy. Pak jdu domů. Navečeřím se. Pak jdu do veřejné knihovny a tam si čteme se sousedy až do zavíracích hodin. No a pak jdu ke kámošovi Jožinovi, ten má tiskárnu, a tiskneme knihy až do rána.“

„Pane řediteli, prosím přestaňte se mi dvořit, vždyť víte, že jsem vdaná,“ povídá paní Dana šéfovi.

„To nic, já nejsem žárlivý.“

Jestliže nějaký dokument správně založíte, víte sice kde je, ale nikdy jej nebudete potřebovat. Když ho nezaložíte, určitě jej budete potřebovat, ale nebudete vědět, kde je.

Otec říká dceři:
„Jestli dostaneš z té písemky pětku, tak zapomeň, že jsem tvůj otec.“

Otec druhý den:
„Tak co jsi dostala z té písemky?“

Dcera:
„A ty jsi jako kdo?“

Sedí devadesátiletý děda na lavičce v parku a pláče. Slušně vychovaný mladík, který šel okolo, se samozřejmě soucitně ptá, co se děje. Stařík odpovídá:
„Víte, jsem zamilovaný do mladé ženy.“

„No, a co je na tom k pláči?“ podiví se mladý. „To byste se měl spíš radovat.“

„Počkej, ty tomu nerozumíš,“ namítne děda. „Každé ráno, než jde do práce, se pomilujeme. V poledne přijde domů na oběd, zase mě pomiluje a uvaří mi. Večer taky a na noc se milujeme dvě hodiny.“

Stařík zase pláčem skoro nemůže mluvit.

„Tomu teda vůbec nerozumím,“ třeští oči mladík. „Vždyť je to perfektní, tak proč brečíte?“

„Já jsem zapomněl, kde bydlím!“