Muž vešel do starožitnictví s úmyslem koupit si stůl. Téměř okamžitě našel ten pravý a zeptal se na cenu.

„Dva tisíce Eur, pane.“

„Nikdy!“ vykřikl muž. „To je neuvěřitelně drahé.“

Prodavač přikývl:
„To máte pravdu, ale tohle není jen tak obyčejný stůl. Tento kus nábytku má speciální schopnosti.“

„Tak to dokažte,“ řekl muž skepticky.

Prodavač přistoupil ke stolu a zeptal se:
„Kolik pater má tato budova?“

Stůl okamžitě vyskočil do vzduchu čtyřikrát. A skutečně, budova měla čtyři patra.

Muž stále pochyboval:
„Dobře, zeptejte se ho, kolik mám peněz v peněžence.“

Prodavač položil otázku a stůl vyskočil jedenáctkrát.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikl muž. „Opravdu tam mám dvě pětieurovky a jednu jednoeurovou minci. Musím ten stůl mít!“

Zaplatil 2 000 Eur a druhý den mu byl starožitný stůl doručen domů. Když jej instalovali, přišel jeho kamarád a hned si nového nábytku všiml.

„To je něco speciálního,“ pochlubil se muž. „Podívej, ukážu ti to.“

Chvíli přemýšlel, a pak se zeptal:
„Kolik peněz má moje žena na svém bankovním účtu?“

Stůl se okamžitě zbláznil. Začal zuřivě poskakovat, vyskakoval znovu a znovu, a ani po deseti minutách nepřestal.

Muž ohromeně vykřikl:
„Jak je to možné? Kde vzala tolik peněz?!“

V tu chvíli se stůl zastavil, jeho nohy se roztáhly a šuplíky vypadly na zem.

Na stromě sedí mrtvice a okolo jde policajt. Mrtvice na něj skočí, policajt se jenom otřepe a jde dál. Konsternovaná mrtvice vyleze zpět na strom, chvilku dumá a pak se plácne do čela:
„No jo, vždyť já jsem mozková!“

Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upoceni sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:
„Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“

Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu.

Potom se chlapeček podívá na boty a říká:
„To, ale nejsou moje botičky.“

Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala: „To jsi nevěděl dřív?“, tak s námahou zase botičky sundala.

Když byly boty dole, povídá chlapeček:
„To jsou botičky mého brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.“

Učitelka už nevěděla jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomohla do kabátu, tak se zeptala:
„Kde máš rukavičky?“

Chlapeček odvětí:
„Rukavičky mám nacpané v botičkách ... “

... soudní proces s učitelkou začne příští měsíc ...

„Tvoje matka je s námi už dvacet let,“ řekl Jiří. „Není načase, aby si našla vlastní bydlení?“

Helena se zamračila a odpověděla:
„Já myslela, že je to tvoje matka.“

Přijde dědeček k doktorovi a stěžuje si, že ho moc bolí levá noha.

Doktorka ho začne uklidňovat: „To nic není, pane Drábek, to je věkem.“

„To není pravda!“ vyhrkne dědeček, „pravá noha je stejně stará, jako levá a nebolí mě vůbec!“

„Chci koupit tuto malbu,“ praví muž malíři.

„Dobře jste si vybral,“ povídá umělec.

„Na této malbě jsem strávil deset let svého života.“

„Deset let?“

„Ano. Dva dny malováním a zbytek prodejem.“

Sedlák jel do města na nákupy. V železářství koupil kovadlinu a kbelík. Na trhu párek kuřat a husu. Jak ale teď dostat všechno domů? Prodavač mu poradil:
„Dejte kovadlinu do kbelíku a neste ho v jedné ruce, do druhé ruky husu a pod každou paží jedno kuře.“

Sedlák poděkoval a vyšel. Cestou ho zastavila slečna, že zabloudila a potřebovala by poradit, jak se dostane na určitou adresu.

„To je náhoda! Já jdu taky tam. Pojďte a já vás doprovodím. Tudy přes park to bude blíž.“

„A jak vám můžu věřit, že mě v parku nepřitisknete k plotu, nevyhrnete mi sukni, nestáhnete mi kalhotky a neznásilníte mě?“

„Podívejte se: Nesu kýbl, kovadlinu, husu a dvě kuřata. Jak bych vás takhle mohl přitlačit k plotu a udělat to, čeho se bojíte?“

„No, mohl byste dát husu na zem, přiklopit ji kbelíkem, ten zatížit kovadlinou a kuřata vám klidně podržím.“

Opilý dědeček stojí u plotu, drží v ruce šňůrku od spodků, čůrá a povídá:
„Kurňa, a na tohle kdysi ženský letěly.“

Chlubí se pan Vosátko na firemním večírku:
„O prázdninách jsme s dětmi jeli autem na Slovensko a letadlem do Řecka.“

„Copak, že jste do toho Řecka jeli letadlem?“ zrudne smíchy pan Kalina. „Nevysunul se vám podvozek?“