Vášnivý rybář tráví u vody každý víkend od časného rána až do noci, a to v každém počasí. Jedno ráno odejde k vodě jako vždy, ale počasí je tak hrozné, že to brzo zabalí a jde domů. Je ještě brzo ráno, a tak se znovu svlékne a vleze si do postele k probouzející se ženě.
„Miláčku, dnes tam je opravdu šeredné počasí.“

„No vidíš, a ten můj blbec šel na ryby.“

Zkouší si děda v obchodě nové boty a když si je nazouvá nejvehementněji, uprdne se.
„Omlouvám se, skutecně je mi to trapné.“

„To nic dědo, až vám řeknu, kolik stojí, tak se poserete.“

Hraje pes v baru bravurně na piano.

Host k majiteli:
„Proč ho nedáte na konzervatoř?“

„Chtěl jsem, ale on chce studovat na doktora!“

Chlap jede sám v noci po málo obydlené silnici, v hustém lijáku. Najednou začne auto trochu táhnout na jednu stranu. Zastaví, vystoupí, podívá se – prázdná pneumatika.

Oblékne si pláštěnku, začne vyndávat věci z kufru: rezervní kolo, výstražný trojúhelník, klíč, hever… žádný hever.

Vytáhne manuál z přihrádky, aby se podíval, kde má být. Podle příručky by měl být v kufru spolu s ostatním nářadím. Ale není tam. Co teď? Vzpomene si, že asi míli zpátky viděl pár domů podél silnice. Vydá se tam pěšky.

„Tohle je fakt skvělá noc na píchnutí pneumatiky. Proč se to vždycky stane mně?“

Šourá se dál.

„Vsadím se, že než se vrátím, auto mi někdo ukradne.“

Pokračuje v cestě.

„Pravděpodobně ani nebudou doma.“

Chůze, chůze.

„Ne, škrtni to. Budou doma. Jen mi neotevřou. Proč by taky měli?“

Chůze, chůze.

„Koneckonců, kdo by v takovém nečase byl venku uprostřed noci? Určitě jen sériový vrah.“

Konečně dorazí k domům. Vidí, že v horním patře svítí světlo, a tak zazvoní na zvonek prvního domu. Uvnitř se okamžitě rozštěká pes, až to vzkřísí mrtvé.

„No skvělý, jen moje smůla. Pokud mě hafan nerozcupuje na kusy, majitel to určitě udělá. ‚Budíte lidi z postele v tuhle hodinu? Kvůli heveru? Hele, kámo, vypadám snad jako automechanik? Proč sis to nekoupil přes den jako normální lidi?‘“

Vrznutí dveří a lidské hlasy se přidávají ke štěkotu. Promáčený, promrzlý a unavený muž stojí na zápraží a čeká.

„Vsadím se, že si jde pro brokovnici. Určitě mě střelí rovnou do obličeje. ‚No pane strážníku, říkal, že chce hever, ale já myslel, že je to jen blbá výmluva. Kdo by dneska potřeboval hever, když ho má každé auto?‘“

Nakonec se dveře otevřou. Z nich vykoukne zamračený muž a opatrně řekne:
„Dobrý večer, jak…“

„...Víte co? Jděte k čertu! I s tím svým pitomým heverem!“

Přiběhne Kohn za Roubíčkem a volá už ve dveřích:
„Kohne, tvoje čtrnáctiletá dcera v parku kojí!“

Na to Roubíček s bohorovným klidem odpoví:
„A proč by nekojila, když má čas a mlíko?“

Manžel se vrátí domů, vidí pověšený norkový kožich a ptá se manželky:
„Co to je? Kdo ti dal ten norkovej kožich?“

Ta říká:
„Nebudeš tomu věřit. Já si vsadila a vyhrála jsem. Tak jsem si koupila ten norkovej kožich“

Za týden vidí manžel briliantový náhrdelník a říká:
„Kdo ti dal ten náhrdelník?“
„Ty tomu nebudeš věřit. Já si vsadila a vyhrála. Tak jsem si koupila ten briliantový náhrdelník.“

Za další týden auto před barákem. Manželka hned:
„Ty už tomu nebudeš věřit, ale já si opět vsadila, zase jsem vyhrála a mám auto.“

Za týden manželka leží ve vaně a koupe se. Manžel přijde a šáhne do té vody.

„Co mi hrabeš do té vody?“ ptá se manželka

„Zkouším teplotu, aby sis neopařila tiket.“

U psychiatra:
„Odkdy si myslíte, že jste princ?“

„Od té doby, co nejsem žába.“

Kostelník nevěří svým očím. Paní Majerová klečí zbožně v lavici, před sebou modlitební knihu a vedle ní umělý chrup.

„Asi vás ruší při modlitbě,“ ptá se se zájmem.

„Ale kde, ten chrup patří mému Emilovi. Musela jsem mu ho vzít, on by mi mezitím snědl doma bábovku.“

Indiáni zajmou Pražáka, Brňáka a Ostraváka. Přijde náčelník a povídá:
„Máte to špatný, pánové, zabijeme vás a z vašich kůží si naděláme kánoe. Ale že jste cizinci, můžete si vybrat jak umřete.“

Pražák se zamyslí, řekne si o dvě krabičky Rohypnolu, všechny ty prášky sní. Usne a tiše umře.

Brňák se zamyslí a řekne si o pět litrů slivovice. Vypije je na ex, upadne do bezvědomí a umře na selhání jater.

Ostravák se zamyslí, řekne si o vidličku a začne se s ní bodat všude, po celém těle. Už je samá díra, krev stříká, Ostravák pomalu vypouští duši. Z posledních sil se ještě vzchopí, koukne na náčelníka a povídá:
„A máš po kánoi, pičo!“