Ředitelka školy pozvala při příležitosti výročí SNP několik starých partyzánů, přímých účastníků tehdejších bojů, na besedu s dětmi. Děti prosili, aby jim vylíčili nějaký dramatický zážitek z té doby.

Slovo si vzal bača:
„Raz sme rozložili tábor neďaleko horárne. Chceli jsme si trošku oddýchnuť. Naraz sme uvideli motorizovanú jednotku fašistov, ako sa blíži k nám. Vytrhol som spoza opasku ručný granát, odistil a hodil. Ale môj pes Dunčo, ktorý bol vycvičený aportovať, sa rozbehol, zobral granát do tlamy a utekal s ním späť smerom k nám.“

„To je strašné…,“ povídá paní učitelka. „A co jste udělali?“

„No, čoby, rozpŕchli sme sa na všetky strany…“

„A kdy jste se setkali?“

„No…, teraz…“

Dveře se zavírají a tramvaj se chystá k odjezdu ze stanice. K vozu však dobíhá uřícený muž a zoufale volá:
„Prosím Vás, počkejte ješte na mě, jinak nestihnu práci!“

Cestující se přimlouvají u řidiče a ten čeká na opozdilce. Pán nastoupí, zavřou se dveře, tramvaj odjíždí a pán praví:
„Dobrý den, kontrola jízdenek“.

Malý chlapec vyšel pozdě v noci ze svého pokojíčku a plakal.

„Co se stalo?“ zeptala se ho matka.

„Je pravda, že lidé pocházejí z prachu, jak říkali v kostele?“ vzlykal.

„Svým způsobem ano,“ odpověděla matka.

„A když zemřou, zase se v prach obrátí?“

„Ano, je to tak.“

Chlapec se znovu rozplakal.

„No, tak pod mou postelí je někdo, kdo buď přichází, nebo odchází.“

Starý bača Jano měl statného mladého pomocníka Ďura. Když se tak v hospodě Ďuro zase jednou vychloubal svou sílou, povídá mu bača Jano:
„Ďuri, vsaďme se, že neodvezeš v kolečku odsaď až tam po vrata to samé, co já.“

„To není možné. Vsaďme se o cokoliv!“

Tak se i stalo. Vsadili se. Bača Jano pak vzal do rukou kolečko a povídá Ďurovi:

„Tak pojď, Ďuri, nasedej!“

Přiběhne Pepíček k tatínkovi a ptá se:
„Tati, co je to mozek.?“

„Teď né Pepo. Já mám v hlavě úplně jinné věci.“

Bloudí tak zoufalý děda po nemocnici a pořád si tak říká:
„Šakryš, ryba to nebyla, žába to nebyla, čolek to nebyl...“

Nejednou vyleze sestřička a povídá :
„Raka dědečku, raka máte.“

Paní Novákové se rozbila myčka na nádobí. Zavolala proto opraváře; měl čas hnedky druhý den dopoledne. Paní Nováková však už měla naplánovaný jiný program, který nemohla přesunout na jiný termín. Pojala k opraváři důvěru a řekla mu do telefonu:
„Nechám Vám klíč pod rohožkou. Opravte mi prosím myčku a účet mi nechte na kuchyňském stole. Mám psa, ale nebojte se, je to dobrák, nic Vám neudělá. Zato v žádném případě, za žádných okolností nemluvte na papouška!“

Příštího dne opravář přijel. Vše bylo tak, jak se s paní Novákovou domluvili. Klíč našel pod rohožkou a uvnitř se pak potkal s největším a nejstrašnějším psem, jakého kdy viděl. Pes se však choval přátelsky a klidně pozoroval opraváře při práci. Oproti tomu papoušek, to byl parchant. Házel po chudákovi opraváři oříšky, křičel na něj, nadával a bez ustání jej zahrnoval nejsprostšími výrazy. Konečně už to opravář nevydržel a zařval:
„Drž už zobák ty blbá opelichaná stará slepice!“

Papoušek ztichl, kradmo se na opraváře podíval a odpověděl:
„Azore, trhej!“

Jde vlk po lese a najednou vidí chaloupku a v ní pěknou lišku. I vlezl do chaloupky a s liškou si tak trochu proti její vůli pořádně užil. Když bylo po všem, liška se na něj s takovým záhadným úsměvem podívá a zeptá se ho:
„Hele, vlku. Máš ty vůbec potvrzení, že nemáš AIDS?“

Vlk hrdě odvětí:
„No jasně.“

A liška na to:
„Tak ho můžeš roztrhat“

Wikipedie:
„Já vím všechno!“

Google:
„Najdu všechno!“

Facebook:
„Já znám všechny.“

Internet:
„Beze mě jste v prdeli.“

Elektřina:
„Tak se uklidníme jo?!“