Jeden mladík se chce stát nejrychlejším střelce Západu. V jednom salónu v Dodge City sedí Bat Masterson, kterého tento mladík osloví:
„Pane Mastersone, chtěl bych být pistolníkem, jako vy. Můžete mi dát nějaké rady?“

„No, většinou to nedělám, protože by to ve svém důsledku mohlo ohrozit moje zdraví, ale budiž. Takže, jsi oblečený v černém, máš dvě pistole se slonovinovou pažbou v černých pouzdrech, vypadáš jako pistolník. Umíš střílet?“

Mladík bez jediného slova prudce vytáhl zbraň a od boku ustřelil pianistovi klobouk.

„Dobré. Ale umíš střílet i levou rukou?“

Mladík vytáhl levou pistoli a od boku sestřelil pianistovi skleničku z piana.

„Dobré, chlapče. Líp bych to nedokázal. Ale mám pro tebe jednu dobrou radu. Jdi do kuchyně, popros kuchaře o plechovku sádla a pořádně do ní zaraz ty svoje pistole.“

„A proč?“

„Protože až Wyatt Earp dohraje a vstane od piana, vezme ty tvoje pistole a…“

Zimní olympijské hry, Moskva. Ruský prezident má uvítací projev. Napětí. Začíná číst:
„Oooooooooooooooo“

„Oooooooooooooooo“

Všude je trapné ticho, lidé se na sebe nechápavě dívají.
„Oooooooooooooooo“

Přiběhne tajemník, podívá se do papírů a diskrétně řekne:
„Pane prezidente, toto nečtěte, to jsou olympijské kruhy.“

Otec vysvětluje synovi:
„Ten výprask jsem ti dal proto, že tě mám moc rád.“

„Ale tati, tolik lásky si snad ani nezasloužím.“

Chlap jede sám v noci po málo obydlené silnici, v hustém lijáku. Najednou začne auto trochu táhnout na jednu stranu. Zastaví, vystoupí, podívá se – prázdná pneumatika.

Oblékne si pláštěnku, začne vyndávat věci z kufru: rezervní kolo, výstražný trojúhelník, klíč, hever… žádný hever.

Vytáhne manuál z přihrádky, aby se podíval, kde má být. Podle příručky by měl být v kufru spolu s ostatním nářadím. Ale není tam. Co teď? Vzpomene si, že asi míli zpátky viděl pár domů podél silnice. Vydá se tam pěšky.

„Tohle je fakt skvělá noc na píchnutí pneumatiky. Proč se to vždycky stane mně?“

Šourá se dál.

„Vsadím se, že než se vrátím, auto mi někdo ukradne.“

Pokračuje v cestě.

„Pravděpodobně ani nebudou doma.“

Chůze, chůze.

„Ne, škrtni to. Budou doma. Jen mi neotevřou. Proč by taky měli?“

Chůze, chůze.

„Koneckonců, kdo by v takovém nečase byl venku uprostřed noci? Určitě jen sériový vrah.“

Konečně dorazí k domům. Vidí, že v horním patře svítí světlo, a tak zazvoní na zvonek prvního domu. Uvnitř se okamžitě rozštěká pes, až to vzkřísí mrtvé.

„No skvělý, jen moje smůla. Pokud mě hafan nerozcupuje na kusy, majitel to určitě udělá. ‚Budíte lidi z postele v tuhle hodinu? Kvůli heveru? Hele, kámo, vypadám snad jako automechanik? Proč sis to nekoupil přes den jako normální lidi?‘“

Vrznutí dveří a lidské hlasy se přidávají ke štěkotu. Promáčený, promrzlý a unavený muž stojí na zápraží a čeká.

„Vsadím se, že si jde pro brokovnici. Určitě mě střelí rovnou do obličeje. ‚No pane strážníku, říkal, že chce hever, ale já myslel, že je to jen blbá výmluva. Kdo by dneska potřeboval hever, když ho má každé auto?‘“

Nakonec se dveře otevřou. Z nich vykoukne zamračený muž a opatrně řekne:
„Dobrý večer, jak…“

„...Víte co? Jděte k čertu! I s tím svým pitomým heverem!“

Lísteček za stěračem zaparkovaného auta:
„Zpráva pro zloděje: Nádrž je prázdná, rádio nemám a motor je vylágrovaný.“

Druhý den je auto bez kol a přibude další lísteček:
„Zpráva pro majitele auta: Takže kola jsou ti vlastně taky na hovno.“

Putin je držen jako rukojmí teroristou.

Ruský kamioňák zastaví na konci dlouhé kolony na dálnici. Vidí, jak policista prochází kolem aut a krátce hovoří s řidiči. Když policista dorazí k jeho kamionu, řidič stáhne okénko a zeptá se:
„Co se děje?“

Policista odpoví:
„Terorista drží Putina jako rukojmí v autě. Požaduje 10 milionů rublů, jinak ho polije benzínem a zapálí. Tak obcházíme řidiče a sbíráme dary.“

Řidič se zamyslí:
„A kolik tak lidi průměrně přispívají?“

Policista pokrčí rameny:
„Tak kolem jednoho galonu.“

Pepíček se ve škole chlubí učitelce, že jeho sestra má žloutenku. Učitelka ho pošle domů, aby to děti nedostaly.

Za týden ho potká a ptá se:
„Tak co, Pepíčku, jak se daří sestře?“

„Jó, to já nevím, paní učitelko. To víte, než sem dojde z Austrálie další dopis, tak to chvíli potrvá.“

Sedí takhle chlápek na lavičce, vedle něj na zemi sedí pes. Jde okolo nějaká panička, která se tak mile na psa podívá a ptá se pána:
„Kouše váš pes?“

„Ne, můj pes nekouše.“

Tak se paní ohne k pejskovi – a raf, půlka rukávu pryč, trocha krve by se taky našla. Paní se začne rozčilovat:
„Pane, dyť jste říkal, že váš pes nekouše!“

„No taky jo! Ale tohle není můj pes.“

Nedávno jsem strašně potřeboval na pár dní vypadnout z práce, ale věděl jsem, že šéf mi volno jen tak nedá. Naštěstí mě napadlo, že kdybych ze sebe udělal blázna, tak mě na pár dní pustí. Tak jsem se zavěsil pod strop a začal vydávat podivné zvuky. Má kolegyně se na mě udiveně dívala a pak se zeptala, co proboha dělám na tom stropě. Vysvětlil jsem jí, že představuji žárovku, aby si šéf myslel, že jsem se zbláznil a pustil mě na pár dní domů oddychnout si od práce. Po několika minutách se u nás v kanceláři šéf skutečně objevil. Podíval se na mě, jak visím pod stropem a zeptal se:
„Co tam, proboha, děláte?“

Řekl jsem mu, že jsem se stal žárovkou. Odpověděl, že jsem očividně přepracovaný a že si mám jít na pár dní domů Odpočinout. Seskočil jsem dolů a odcházel domů. Moje spolupracovnice se ovšem vydala za mnou. Šéf ji zastavil a zeptal se jí:
„A kam jdete vy?“

Odpověděla mu:
„Jdu taky domů. Přece nebudu dělat potmě.“