Jeden starý farmář žil na irském venkově dlouhá léta sám, jen se svým psem. Když jednoho dne jeho miláček zemřel, šel farmář za místním knězem s prosbou:
„Otče, bytost mně nejbližší, můj pes zemřel. Mohl byste za jeho duši sloužit alespoň malou mši?“

„Je mi líto, ale bohoslužby pro zvířata v našem kostele sloužit nemůžeme. Ale na druhém konci městečka je nová náboženská organizace. O jejich víře toho moc nevím…
snad budou moci pro to zvíře něco udělat.„

„Vyrazím tam rovnou, Otče. Děkuji za radu. Jen se ještě zeptám, myslíte, že takových pětset liber věnovaných za bohoslužbu bude stačit?“

Na to kněz rozhořčeně odpověděl:
„Proč jste mi neřekl, že ten pes byl katolík?“

Jedné noci dorazil přítel se svou přítelkyní k ní domu. U vstupních dveří se začnou líbat na dobrou noc a mladík začne být pomalu vzrušený.

Opře se dlaní o zeď, usměje se na ní a povídá:
„Miláčku, co kdybys mi ho vykouřila?“

Ona zděšeně:
„Zbláznil ses? Rodiče nás uvidí!“

„Ale prosím tě! V tuhle hodinu?“ zubí se na ní.

„Ne. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby nás přistihli?“

„Ale jdi! Nikdo tu není, vaši už spí!“

„Ani náhodou, je to moc nebezpečné!“

„Prosím, prosím, moc tě miluji?!?“

„Ne, ne a ne. Taky tě miluji, ale teď nemohu!“

„Jasně, že můžeš. Prosím?“

„Ne, ne. Fakt nemohu.“

„Moc prosím…“

Najednou se na schodech rozsvítí světlo a ukáže se její mladší sestra v pyžamu, s rozcuchanou hlavou a rozespalým hlasem povídá:
„Taťka říká, že už ho máš vykouřit, nebo to mám udělat já. A máma vzkazuje, že kdyby bylo třeba, tak to udělá klidně sama. Jen ať už proboha dá pryč ruku z toho zvonku!“

Velmi ukřičená, neatraktivní, žena s hrubými rysy vchází do Tesca s dvěma dětmi za sebou, křičíce na ně oplzlosti celou cestu k hlavnímu vchodu. Vrátný u vchodu jí říká s proslulou anglickou zdvořilostí:
„Dobrý den madam, vítejte v Tescu. Máte nádherné dětičky. To jsou dvojčata?“

A ta tlustá škaredá žena přestane křičet a potáhne nosem:
„Samozřejmě že nejsou. Starší má devět a mladší sedm. Proč si myslíš, že jsou dvojčata. Copak vypadají stejně, ty idiote?“

„Absolutně ne, madam“, odpovídá jí opět zdvořile vrátný.
„Jen nemůžu uvěřit tomu, že by takovou pí*u někdo šukal dvakrát.“

Zajíc s medvědem chytí zlatou rybku a ta jim splní každému tři přání. První přání si přeje medvěd:
„Chci nádhernou medvědici.“

Zajíc:
„Chci najlepší a nejrychlejší motorku.“

Medvěd:
„Chci mít harém medvědic.“

Zajíc:
„Chci, aby moje motorka měla vždy plnou nádrž.“

Medvěd:
„Chci mít v každém doupěti harém medvědic.“

Zajíc:
„Chci, aby byl medvěd homosexuál.“

Paní učitelka se ptá dětí, kam pojedou na dovolenou.

První se přihlásí Mařenka a povídá:
„U nás se mluví francouzsky, my pojedeme do Francie.“

Janička povídá:
„My mluvíme anglicky a pojedeme do Anglie.“

Nakonec povídá Pepíček:
„Síííím, u nás mluvíme sprostě a tak pojedeme do prdele!“

Do knihovny vešel muž a hlasitě řekl:
„Dal bych si šunku a sýr.“

Knihovnice se na něj zdvořile podívala a tiše odpověděla:
„Pane, jste v knihovně.“

Muž sebou trhl, omluvil se... a pak zašeptal:
„Mohl bych prosím dostat šunku a sýr?“

Dva psi si povídají:

„Tak co, jak ta ekonomická reforma ovlivnila tvoji životní úroveň?“

„Ani se neptej, nestojí to za nic. Zkrátili mi řetěz.“

„To není tak zlé, aspoň nemusíš tolik běhat okolo, ne?“

„No to jo, ale žrádlo nechali tam, kde bylo předtím.“

Peníze nenadále spadlé z nebe obdržíte vždy současně s nečekanou složenkou na obnos ve stejné výši.

Ředitel malé francouzské firmy si svolal podřízené:
„Naše firma bude mít brzy jubileum. Chci to oslavit nějakou akcí, která by moc nestála, všem se zapsala do paměti a udělala radost všem zaměstnancům.“

Po chvíli zamyšlení se jeden přihlásil:
„Pane řediteli, skočte z Eiffelovy věže. Bude to levné, zaujme to celou Paříž a té radosti u podřízených!“